KOSTŘICE (Kosterzitz)
|
Souvisí: o
Proseč * Okolí: o
Zourov o
Proseč * * Odkazy na www: |
Zaniklá ves na východním okraji bývalého vojenského prostoru Ralsko - k.ú.
Jabloneček, dříve Proseč pod Ralskem (Ralská pahorkatina / Mimoňsko) Popis: Vesnice, rozložená na jihovýchodním výběžku
Zourovského vrchu a v přilehlé rokli spadající k Zábrdce, se
skládala ze 13 stavení. V její severní části (v rokli) dochovány poměrně
rozsáhlé zříceniny několika statků,
zatímco v jižní části (na náhorní plošině) jen nepatrné zarostlé zbytky
objektů a několik sklepů.
Nejzajímavější zříceninou stavení ve svahu zhruba uprostřed vsi se sklepem tesaným
ve svahu ve skále. V prostoru vsi několik velice pěkných starých lip. Při cestě západně od vsi
(u bývalého rybníčka) mohutný smrk a dvě borovice. Jihozápadně od bývalé vsi tři dřevěné stodoly a
chátrající chlév (ovčín?? - na
mapě z 50. let malován východněji, než dnešní stavba).
Zříceniny statku uprostřed vsi:
Stáje:
Historie: První zmínka o Kostřicích je z let 1356 - 60
- tehdy (a znovu roku 1561) se zde uvádějí kmetcí dvory. Kostřice v té
době patřily k panství Loukovec. V průběhu 16. století se v listinách
vyskytuje několik osob s predikátem „z Kostřic“. Pokud však v Kostřicích
skutečně existovalo panské sídlo, pak se jednalo zřejmě o dvůr či honosnější
usedlost. (ztotožnění se zříceninami hradu u Křídy mylné). Dle tradice byla
tato usedlost roku 1784 rozdělena mezi obyvatele, čímž vznikla obec Kostřice. Na počátku 19. stol. patřily Kostřice (spolu
s Prosečí, jejichž byly osadou) k panství
Svijany. V roce 1913 měla ves 56 obyvatel (výhradně
německé národnosti). Zanikla ve 2. pol. 20. stol. v souvislosti s vojenským
prostorem Ralsko (na mapě z 50. let na rozdíl od vesnic hlouběji ve vojenském
prostoru značena ještě jako existující - zdá se, že zanikla až v souvislosti
s převzetím vojenského prostoru Sovětskou armádou v 70. letech 20. stol.) Přístupnost: Volně přístupné, mimo značené turistické cesty. Zajímavosti: Ø
Pojmenování
vsi pochází dle místní tradice z českého jména kost nebo
kostra. Ø
Dle tradice ukrylo místní panstvo za 30tileté
války ve chvatu před postupujícími vojáky v okolí své poklady. O hledání
těchto pokladů se vypráví řada pověstí.
Dle jedná narazili dva sousedé při kopání velmi hluboko na železnou bránu,
zavřenou na velký zámek a střeženou velkým černým psem. Radili se co dělat,
když v tom uslyšeli hlasy, které hrozily vězením, jestliže učiní ještě jediný
úder špicem (krumpáčem). Oba sousedy sevřel ledový dech strachu a dali se na
bezhlavý útěk. Za nimi se země sama opět zasypala a místo už nikdy nikdo
nenašel. Jiná vypráví o sedlákovi, kterému se zdálo, že v jeho zahradě blízko
hrušně vychází ze země podivná záře a ve snu tam našel poklad. Ráno když se
probudil, nikomu nic neřekl, na zjeveném místě začal kopat a opravdu poklad
našel. V tom slyšel svoji ženu volat k obědu, a tak chtěl hrnec rychle vyndat
ze země. Ten byl příliš těžký, a tak začal mince z nádoby vyndávat a pokládat
na trávník. Jeho žena zatím čekala doma s obědem, ale sedlák stále otálel. To
ji dopálilo, vyběhla za ním na zahradu a křikne: "Co tu děláš?" Tu
okamžitě zmizel poklad a venku zůstaly jen peníze, která z nádoby vyložil ven.
Ještě jiná připomíná tři jinochy, kteří se
rozhodli povolat na pomoc ďábla. Přesně o půlnoci, když celá vesnice
ztichla a ztichl i dům, ve kterém byli, všichni tři se sesedli kolem jednoho
stolu a začali číst z čarodějnické knihy. Náhle se celý dům probudil a jeho
obyvatelé vpadli do místnosti, kde seděli chlapci. Když se mládenci ptali, co
se děje, proč jsou všichni vzhůru, dostali rozzlobenou odpověď: "Od
Vápna sem přijíždějí těžké vozy, které dělají takový rámus, že nikdo nemůže
spát. Snad sám ďábel sedí na kozlíku." Jinoši se zalekli a ďábel zmizel
i s vozy. aktualizováno: srpen 2005 |
